Přelom doby „před internetem“ a „po internetu“ vnímám ze zaujaté pozice zúčastněného diváka. Jako bych se ocitla na počátku nového letopočtu, stala se imigrantem internetové epochy, zažila zlom. Vývoj se najednou zdá být rychlejší a stává se téměř neviditelným. Předměty, události a myšlenky nekriticky přijímáme a prohlašujeme za své. Nesnažím se soudit ani kritizovat, spíše zaznamenávám, ztvárňuji a komentuji. Virtuální vizuální znaky přetvářím v reálné objekty a zkoumám sochařské možnosti internetu jako zdánlivě hmotného prostoru. Tematizuji otázky propojení současného a minulého, virtuálního a fyzického. Zajímám se o praformy materiálů a prafenomény vizuálního vyjadřování. Propojením symbolů naší epochy s dávnými postupy minulosti se pokouším konstruovat jednu z možných poloh současného ornamentu. Aplikování ikonického charakteru ornamentálního znaku do podoby vstupní brány za použití štuku zkoumá pozůstatky minulých epoch a zároveň odkazuje na současnou virtualitu. Ornamentální motiv vnímám jako univerzální pulzaci kyberprostoru, jehož prostředníkem je tempo založené na rychlosti stahování (download) a nahrávání (upload). Kurzor je ukazatelem pozic a podle toho, nad kterým místem se právě nachází, se mění akce. Prodlevy při
načítání informace jsou vyjádřeny popraskáním a deformací štuku. Degradaci kvality informací tak zprostředkovává rychlé tuhnutí materiálu. Umístění samotného portálu kontrastuje s reálným vchodem do místnosti, zrcadlí se, monumentalizuje. Otevírá další možnosti vstupu, jen ne fyzického, ale virtuálního.
